Pro návštěvníky
Předměty ze sbírek
obraz

Smrtná neděle

Odběr novinek
Facebook

Etnografie Podluží

Podluží je jednou z částí národopisné oblasti Slovácko, které bylo v dřívější literatuře označováno též jako Moravské Slovensko. Dodnes existují nejasnosti a spory v odborných kruzích i mezi laickou veřejností o přesné vymezení tohoto výrazného etnografického regionu. V archivních dokumentech nacházíme zmínky o pojmenování obyvatel této oblasti od počátku 18. století: jako Podlužáky je poprvé uvádí list ze 14. července 1708, další zprávy jsou potom od roku 1740. Podlužáci bývali však nezřídka ztotožňováni s charvátskými přistěhovalci, z nichž část žila od 16. století v těsném sousedství města Břeclavi v symbióze s českým živlem. Starší literatura pojmenovává někdy Charváty lidově, ba spíš posměšně jako Krobóty (z německého Kroaten), a s Podlužáky je směšuje pravděpodobně proto, že sousední jihomoravští i dolnorakouští Němci nečinili rozdílu mezi svými slovanskými sousedy v oblastech zasažených charvátskou kolonizací. Název Podluží se všeobecně odvozuje od typického znaku zdejšího kraje – stojatých vod – označovaných zde jako „luže“. Na správnost odvozování názvu Podluží od slova luže ukazuje nejen existence velkých rybníků ve 14. až 16. století, ale i jméno obce Lužice, doložené v pramenech ze 13. století. Podluží je tedy kraj pod lužními lesy v nejjižnějším cípu země moravské na pravém břehu řeky Moravy, před soutokem s Dyjí, jde přibližně o oblast mezi městy Hodonín a Břeclav.

Podluží však v minulosti sahalo až za moravské hranice a patřilo k němu i území na pravém břehu řeky Moravy za soutokem s Dyjí, tzn. na rakouské půdě, takže podle archivních pramenů, jichž zatím nejvíce shromáždil historik František Dostál, ještě v roce 1782 zahrnovala národopisná oblast Podluží na sedmdesát obcí. Na dolnorakouské straně to byly např. obce ležící na Moravském poli – Ranšpurk (Rabensburg původně Havranohrad), Cahnov (Hohenau), Lingaštorf (Ringelsdorf), Přílepy (Waltersdorf), Pernital (Bernhardsthal), Střezemice (Dräsing), Suché Kruty (Dürnkrut) a Dolní Opatov (Nieder Absdorf). Ve druhé polovině 19. století a začátkem století následujícího byl mezi obyvateli těchto obcí a obyvateli moravské části Podluží čilý vzájemný styk, na což měla vliv i příslušnost ke společným panství. Součástí jedné državy byly po určitou dobu např. vsi Ranšpurk a Lanžhot. Intenzivní hospodářské a kulturní styky se promítly i do společného vývoje lidového kultury a odívání a dolnorakouské obce jako Cahnov a zejména Ranšpurk se staly v polovině 19. století i významnými centry např. podlužácké krojové výšivky.

Dnes dělíme Podluží na tři oblasti – dolní, horní a charvátské. Dolní (též jižní) Podluží s následujícími obcemi Lanžhot, Kostice, Tvrdonice, Moravská Nová Ves, Týnec a Hrušky tvoří jádro a hlavní část regionu. Do horního (nyní častěji užívaného pojmu severní) Podluží potom patří obce bývalého okresu Hodonín a dá se stručně konstatovat, že právě tato část se nejpozději ustálila (zejména co do vývoje lidového kroje) a k definitivnímu příklonu k podlužáckému regionu dochází až v 70. letech 19. století. Dnes tedy sem zahrnujeme Dolní Bojanovice (jako přirozené národopisné centrum severního Podluží), Prušánky, Josefov, Starý a Nový Poddvorov, Lužice a Mikulčice spojené s dříve samostatnou obcí Těšice. Charvátské (též někdy používaný pojem západní) Podluží potom tvoří obce Hlohovec, Poštorná a Charvátská Nová Ves, dále Stará Břeclav a Ladná. Samotné město Břeclav si udrželo svůj selský ráz a tím pádem i krojovou svébytnost jen do 60. let 19. století, kdy začalo být tvrdě poněmčováno.

Nejhodnotnější součástí etnografické sbírky Městského muzea a galerie Břeclav je fond lidového textilu z Podluží, uložený v půdních prostorách břeclavské synagogy. Krása a dokonalost podlužáckých výšivek i jednotlivých krojových součástí vzbuzovala pozornost již od počátku 19. století a i dnes jsou to právě kroje, které vedle lidové hudby, nejvíce poutají pozornost odborníků i laických návštěvníků regionu. Hlavní úkol muzea nespočívá jen v získávání těchto předmětů a převezení do depozitáře, ale aby si muzejní exponát udržel i v budoucnosti svoji vypovídací hodnotu, musí se v terénu (v současnosti již od posledních autentických nositelů kroje) získávat i informace o jednotlivých nositelích a uživatelích, jakého byli např. sociálního postavení, k jaké příležitosti se předmět nosil či používal, kdo jej zhotovil, jak se v původním prostředí opatroval a uchovával apod. Velmi zajímavé bývají i osobní poznámky a výpovědi o vztahu majitele k jednotlivým předmětům.

Lidový kroj na Podluží prošel za uplynulá desetiletí velkým vývojem, některé jeho součásti či varianty zcela zanikly a do dnešních dnů se dochoval především slavnostní kroj svobodných děvčat a mládenců. Mužský všední kroj byl zcela odložen již v polovině 19. stol., a tak soudobé denní nošení kroje můžeme spatřit jen ojediněle u starších žen nad 80 let. Slavnostní kroj svobodných sice také zaznamenal jistý odklon od zažitých tradičních materiálů, technik, zdobných prvků, ale jeho udržení a inovace jsou však důkazem, že lidový kroj na Podluží představuje jev stále živý, schopný reagovat na aktuální nabídky přinášené dobou a podle potřeby je přijímat.

Krojovaná chasa při tanci, 80. léta 20. stol.
Mladá žena ve slavnostním podlužáckém kroji, 1925
Poštorenský šohaj ve svátečním mužském kroji, 1900
Tři odvedenci ze Staré Břeclavi, 1924
Žena při zdobení žůdra, Lanžhot
Ženy ve starobřeclavském kroji, 1959