Pro návštěvníky
Předměty ze sbírek
obraz

Jehlice

Odběr novinek
Facebook

Židovská Břeclav

Osudy poměrně rozsáhlé komunity židovského obyvatelstva tvoří neodmyslitelnou součást historie Břeclavi. Počátky jeho osídlení v nejjižnější části Moravy, nacházející se v majetku významného rodu Lichtenštejnů, můžeme předpokládat ve 14. – 15. století. K prvním usedlíkům nejspíše patřili utečenci vypovězení roku 1424 z Vídně. Urbář lichtenštejnských statků z roku 1414 obsahuje též jména Schändel a Lewbelschecker, která lze interpretovat jako židovská.

V 16. století je již v několika pramenech zmiňována židovská obec se synagogou a hřbitovem. V roce 1572 se dokonce v Břeclavi konala generální synoda moravských Židů pod předsednictvím zemského rabína z Mikulova Jehudy Löwa ben Becalel, údajného tvůrce legendárního Golema. Židovské obyvatelstvo se tehdy zabývalo především obchody a řemeslem pro vlastní potřebu, právně podléhalo přímo vrchnosti, jíž odvádělo vysoké daně a poplatky. Počátkem 17. století a v průběhu třicetileté války byla židovská obec prakticky rozprášena a k novému osídlení došlo po roce 1650 obyvatelstvem z nedalekých Valtic (tehdejšího Feldsbergu).

O dvacet let později povolila vrchnost židovskému obyvatelstvu trvalý pobyt s možností vystavět si synagogu, i když na druhé straně byly jejich životní podmínky pořád velmi tíživé – ještě v roce 1702 žilo ve 12 domech celých 30 rodin, platících ročně 327 zlatých kontribuce. Velmi těžkou ránu znamenalo i přijetí tzv. familiantského zákona v roce 1727 (zákon zůstal v platnosti až do roku 1849), kdy bylo povoleno ženit se pouze nejstaršímu synovi v každé rodině. Židovská obec měla nadto stanoven i počet systematizovaných míst židovských rodin – pro Břeclav tak bylo v roce 1726 stanoveno číslo 66 (pro celou Moravu 5 106).

Teprve období osvícenství za vlády císaře Josefa II. přineslo výrazné změny v dosavadní struktuře celé společnosti. Nové reformy obsahovaly vedle formálního zrovnoprávnění judaismu s ostatními konfesemi také zrušení povinnosti zvláštního označení Židů, povolovaly židovskému obyvatelstvu věnovat se bez omezení obchodní činnosti, řemeslné výrobě i zemědělství. Důležité změny přinesly i reformy v oblasti vzdělávání, protože povolovaly židovským studentům navštěvovat všechny druhy domácích vyšších škol a při větších židovských obcích podporovaly zakládání vlastních škol s výukou němčiny, matematiky, zeměpisu a mravů. Snaze vlády o germanizaci odpovídalo také nařízení vyžadující, aby obecní záznamy a obchodní knihy byly vedeny výhradně v němčině. Roku 1787 bylo navíc nařízeno, že Židé musí přijmout stálé německé příjmení a vybrat si osobní jméno ze seznamu 109 povolených mužských a 35 ženských jmen, což způsobilo postupný příklon Židů k německému jazyku a kultuře. Pro historii břeclavského židovství je velmi důležitý seznam 62 židovských familiantů právě z tohoto roku, zachycující nově přijatá příjmení i jména všech příslušníků jejich domácnosti včetně služebnictva, neboť nejstarší židovské matriky byly v době okupace nacisty zničeny.

Po roce 1848, kdy židovské obyvatelstvo získalo plná občanská práva a svobody, byla zřízena samostatná politická židovská obec trvající do roku 1919. Židé se v této době plně zapojili do politického, společenského, hospodářského a kulturního života, přičemž v mnoha oblastech výrazně přispěli k rozvoji domovského místa. Ze židovských rodin prosluly zejména rodiny Siskindů, Bittnerů a hlavně Kuffnerů, kteří měli např. pronajatou knížecí palírnu, město jim pronajímalo obecní pozemky a roku 1862 vybudovali cukrovar, tehdy největší v habsburské monarchii. Místní Židé plně ovládli i břeclavské trhy s obilím.

V roce 1921 se při sčítání obyvatelstva přihlásilo k židovské národnosti 718 z celkového počtu 12 500 obyvatel a v roce 1930 v důsledku židovské migrace do větších měst klesl jejich počet na 589 z celkového počtu 13 689 obyvatel. Konec staleté existence židovského osídlení Břeclavi přivodily tragické události 2. světové války. Velká část obyvatel včetně Židů opustila město ihned po podepsání mnichovského diktátu a krátce po zabrání města nacistickým vojskem (8. října 1938) byli zbylí obyvatelé židovského vyznání v počtu 100 osob německými bezpečnostními orgány násilně vystěhováni na novou státní hranici k obcím Hrušky a Lanžhot.

Zde potom několik týdnů přežívali v nevlídných podmínkách pod širým nebem „v zemi nikoho“ a vstup na území 2. republiky jim byl povolen až koncem listopadu téhož roku, kdy bylo 61 zbylých osob umístěno ve sběrném táboře v Ivančicích. V bývalé ivančické koželužně židovského podnikatele Sinaibergera byli potom břeclavští Židé spolu s ostatními židovskými uprchlíky ze zabraného území internováni až do března roku 1942. Dle nacisty vypracovaného „konečného řešení“ se osud drtivé většiny břeclavských Židů naplnil v nejbližších měsících. Čtyři transporty přemístily všechny internované židovské vězně z Ivančic do sběrného tábora v Brně na Merhautově ulici, kde se mj. nacházeli i další Židé z Břeclavi. Odtud již vedla přímá cesta do koncentračního ghetta v Terezíně. Ještě v roce 1942 byla většina břeclavských Židů transportována z Terezína do vyhlazovacích táborů na východ. Osvětim, Majdanek, Sobibor, Treblinka, Izbica, Lodž, Piaski jsou jejich poslední místa.

Po ukončení druhé světové války v roce 1945 již nedošlo v Břeclavi k obnovení židovské náboženské obce. Většina přeživších Židů se postupně z Československa vystěhovala a svůj nový domov našla zejména ve státě Izrael. Zde se také až do 90. let minulého století pravidelně scházeli bývalí břeclavští Židé na vzpomínkové tryzně u mohyly v čs. pamětním lese v judejských horách. Zaniklá židovská obec Břeclav je zmíněna i v památníku obětí a hrdinů holocaustu Jad Vašem v Jeruzalémě. Vůdčí osobností a neúnavným organizátorem setkávání s původní vlastí byl JUDr. Hanuš Zvi Weigl (1912–2009), břeclavský rodák a prezident Sdružení československých Židů v Izraeli.

 

Břeclavští Židé vystěhovaní na státní hranici, listopad 1938
Hanuš Zvi Weigl, doto 1990
Mordechaj Benet, břeclavský rabín v letech 1787-1789
Pamětní deska k postavení židovské školy z roku 1884
Výřez z katastrálního plánu centra Břeclavi se židovskou čtvrtí, konec 19. stol.
Zničená Břeclav po válečných událostech
Židovské děti spolku Makkabi před synagogou, 1933

 

Rodina Kuffnerů – Břeclavská větev

Ze všech ekonomicky prosperujících břeclavských židovských rodin se nejvíce prosadila rodina Kuffnerů. Sehrála výraznou úlohu i v hospodářském rozvoji habsburské monarchie, zejména v odvětví cukrovarnictví. Předek rodu – Juda Löbl (zemřel roku 1731) měl od roku 1720 v nájmu zdejší knížecí palírnu. V roce 1787 při vydání patentu o přijetí nového jména i příjmení židovských obyvatel přijala rodina jméno Kuffner. Knížecí palírnu si pak předávali rodinní příslušníci, později přibyl pronájem vrchnostenské sladovny, koželužny a velkostatků. Úspěšně se též věnovali místní politice a stáli v čele společenského dění. David Kuffner byl jako vážený občan břeclavské židovské obce několikrát zvolen rychtářem a v letech 1868–1871 i starostou židovského města.

V roce 1861 založili bratři Jakub, Hermann a bratranec Ignaz Kuffnerové v Břeclavi cukrovar. Kuffnerův cukrovar byl postaven jako smíšený závod, to znamená, že vyráběl bílý cukr z řepy a měl tedy jak surovárnu (provozovnu, v níž se řepa zpracovává na surový cukr), tak rafinérii (provozovnu, v níž se surový cukr čistí na bílý – „rafinovaný“). Vznikl na místě původního státního pozemku poblíž železničního uzlu kde dříve stávaly stodoly na sklad sena a slámy pro vojska. Od roku 1870 byl cukrovar spojen vlečkou (s dřevěným mostem přes řeku Dyji) se železnicí, do té doby se zboží muselo dopravovat potahy.

Cukrovar se po celkové modernizaci v roce 1893 stává jedním z největších v rakouské monarchii. Továrna na počátku 20. století zpracovávala denně 8 000 q řepy a kvalitní cukr se vyvážel téměř do celé Evropy. Po vzniku Československé republiky však byly v rámci pozemkové reformy dvory kuffnerovského velkostatku zabrány, postupně rozparcelovány nebo byly z nich vytvořeny tzv. zbytkové statky. Definitivní zpřetrhání vazby rodiny Kuffnerů s břeclavským cukrovarem znamenal rok 1924, kdy všechny akcie koupila Akciová společnost pro průmysl cukrovarnický v Hodoníně. Kuffnerův cukrovar se ve své době stal největším zaměstnavatelem regionu (v kampani zde pracovala téměř tisícovka dělníků) a jeho ekonomická činnost výrazně ovlivnila po všech stránkách charakter města Břeclavi.

Až do své smrti v roce 1905 zůstal hlavní duší podniku Hermann Kuffner. Pro zaměstnance nechal stavět nájemní činžovní domy, domkářské kolonie a další objekty. V duchu rodinné tradice zakládal nadace a podporoval chudé bez ohledu na národnost a víru. Dosáhl vlivného postavení břeclavského starosty v letech 1873–1899, bohužel v době vrcholícího boje o národnostní charakter města se angažoval v germanizačních snahách. Působil též jako člen brněnské obchodní a živnostenské komory a za své zásluhy získal v roce 1900 šlechtický titul.

Jeho syn Ludwig Edler von Kuffner (1852–1937) zemřel bezdětný a byl jako poslední příslušník rodiny Kuffnerů pochován na břeclavském židovském hřbitově.

 

Břeclavský curkovar rodiny Kuffnerů I
Břeclavský curkovar rodiny Kuffnerů II
Hermann Kuffner
Kuffnerův dům č.p.98
Logo břeclavského cukrovaru
Náhrobek z roku 1731, Juda Lobl