Etnografie Podluží
Podluží je jednou z částí národopisné oblasti Slovácko, které bylo v dřívější literatuře označováno též jako Moravské Slovensko. Dodnes existují nejasnosti a spory v odborných kruzích i mezi laickou veřejností o přesné vymezení tohoto výrazného etnografického regionu. V archivních dokumentech nacházíme zmínky o pojmenování obyvatel této oblasti od počátku 18. století: jako Podlužáky je poprvé uvádí list ze 14. července 1708, další zprávy jsou potom od roku 1740. Podlužáci bývali však nezřídka ztotožňováni s charvátskými přistěhovalci, z nichž část žila od 16. století v těsném sousedství města Břeclavi v symbióze s českým živlem. Starší literatura pojmenovává někdy Charváty lidově, ba spíš posměšně jako Krobóty (z německého Kroaten), a s Podlužáky je směšuje pravděpodobně proto, že sousední jihomoravští i dolnorakouští Němci nečinili rozdílu mezi svými slovanskými sousedy v oblastech zasažených charvátskou kolonizací. Název Podluží se všeobecně odvozuje od typického znaku zdejšího kraje – stojatých vod – označovaných zde jako „luže“. Na správnost odvozování názvu Podluží od slova luže ukazuje nejen existence velkých rybníků ve 14. až 16. století, ale i jméno obce Lužice, doložené v pramenech ze 13. století. Podluží je tedy kraj pod lužními lesy v nejjižnějším cípu země moravské na pravém břehu řeky Moravy, před soutokem s Dyjí, jde přibližně o oblast mezi městy Hodonín a Břeclav.
Podluží však v minulosti sahalo až za moravské hranice a patřilo k němu i území na pravém břehu řeky Moravy za soutokem s Dyjí, tzn. na rakouské půdě, takže podle archivních pramenů, jichž zatím nejvíce shromáždil historik František Dostál, ještě v roce 1782 zahrnovala národopisná oblast Podluží na sedmdesát obcí. Na dolnorakouské straně to byly např. obce ležící na Moravském poli – Ranšpurk (Rabensburg původně Havranohrad), Cahnov (Hohenau), Lingaštorf (Ringelsdorf), Přílepy (Waltersdorf), Pernital (Bernhardsthal), Střezemice (Dräsing), Suché Kruty (Dürnkrut) a Dolní Opatov (Nieder Absdorf). Ve druhé polovině 19. století a začátkem století následujícího byl mezi obyvateli těchto obcí a obyvateli moravské části Podluží čilý vzájemný styk, na což měla vliv i příslušnost ke společným panství. Součástí jedné državy byly po určitou dobu např. vsi Ranšpurk a Lanžhot. Intenzivní hospodářské a kulturní styky se promítly i do společného vývoje lidového kultury a odívání a dolnorakouské obce jako Cahnov a zejména Ranšpurk se staly v polovině 19. století i významnými centry např. podlužácké krojové výšivky.
Dnes dělíme Podluží na tři oblasti – dolní, horní a charvátské. Dolní (též jižní) Podluží s následujícími obcemi Lanžhot, Kostice, Tvrdonice, Moravská Nová Ves, Týnec a Hrušky tvoří jádro a hlavní část regionu. Do horního (nyní častěji užívaného pojmu severní) Podluží potom patří obce bývalého okresu Hodonín a dá se stručně konstatovat, že právě tato část se nejpozději ustálila (zejména co do vývoje lidového kroje) a k definitivnímu příklonu k podlužáckému regionu dochází až v 70. letech 19. století. Dnes tedy sem zahrnujeme Dolní Bojanovice (jako přirozené národopisné centrum severního Podluží), Prušánky, Josefov, Starý a Nový Poddvorov, Lužice a Mikulčice spojené s dříve samostatnou obcí Těšice. Charvátské (též někdy používaný pojem západní) Podluží potom tvoří obce Hlohovec, Poštorná a Charvátská Nová Ves, dále Stará Břeclav a Ladná. Samotné město Břeclav si udrželo svůj selský ráz a tím pádem i krojovou svébytnost jen do 60. let 19. století, kdy začalo být tvrdě poněmčováno.
Nejhodnotnější součástí etnografické sbírky Městského muzea a galerie Břeclav je fond lidového textilu z Podluží, uložený v půdních prostorách břeclavské synagogy. Krása a dokonalost podlužáckých výšivek i jednotlivých krojových součástí vzbuzovala pozornost již od počátku 19. století a i dnes jsou to právě kroje, které vedle lidové hudby, nejvíce poutají pozornost odborníků i laických návštěvníků regionu. Hlavní úkol muzea nespočívá jen v získávání těchto předmětů a převezení do depozitáře, ale aby si muzejní exponát udržel i v budoucnosti svoji vypovídací hodnotu, musí se v terénu (v současnosti již od posledních autentických nositelů kroje) získávat i informace o jednotlivých nositelích a uživatelích, jakého byli např. sociálního postavení, k jaké příležitosti se předmět nosil či používal, kdo jej zhotovil, jak se v původním prostředí opatroval a uchovával apod. Velmi zajímavé bývají i osobní poznámky a výpovědi o vztahu majitele k jednotlivým předmětům.
Lidový kroj na Podluží prošel za uplynulá desetiletí velkým vývojem, některé jeho součásti či varianty zcela zanikly a do dnešních dnů se dochoval především slavnostní kroj svobodných děvčat a mládenců. Mužský všední kroj byl zcela odložen již v polovině 19. stol., a tak soudobé denní nošení kroje můžeme spatřit jen ojediněle u starších žen nad 80 let. Slavnostní kroj svobodných sice také zaznamenal jistý odklon od zažitých tradičních materiálů, technik, zdobných prvků, ale jeho udržení a inovace jsou však důkazem, že lidový kroj na Podluží představuje jev stále živý, schopný reagovat na aktuální nabídky přinášené dobou a podle potřeby je přijímat.
